Vítej (:

Nadechuju se. Stojím tady a stejně nemám co říct. Nakonec ze mě pomalu vylézá : „ Jmenuju se Štefka a jsem (Jsem? Pořád, nebo už "jsem byla" ?) nejlepší kamarádka Sáry. Se Sárou jsem se znala od 10 let, byly jsme taková dvojčata, že z nás mámy málem omdlívaly. Vlastně nás seznámily ony. Naše mámy. Ale máme jim za to taky poděkovat?

Se Sárou jsme dělaly všechno. Nakupovaly, chodily na akce, chodily pro jejího mladšího bráchu Erika, do knihovny a já jsem s ní šla dokonce i na chirurgii, když se jí na hlavu přisálo klíště.. no joo, když slečna lezla do vody a nakonec si pod krkem odnesla malého vetřelce . Nasmála jse se s ní, když se chtěla učit vařit a jako pro začátek jsme zkoušely volské oa. Ten pipín místo oleje nalil do pánvičky ocet...Taky si živě pamatuju, že jsem chtěla jít po škole k ní, ale ona sama ještě byla na obědě a já se na ni tak těšila, že jsem spadla a odřela si ruku o kanál. Měla jsem asi trochu vymknuté rameno,ale bylo mi to naprosto jedno. Kvůli Sáře jsem byla ochotná si vymknout i hlavu. Bohužel hlava mi málem upadla,když se stala ta hrozná záležitost...

Stalo se to, když jsem byla v ozdravovně a bylo mi smutno. Zrovna jsem si volala s máti, dyž jsem tam uslyšela Sáru a trvala jsem na tom, že si s ní chci pokecat. Byla taková divná.„Co je Sáro? Jsi nějaká zamlklá. Děje se něco?" zeptala jsem se jí.

„No..." začala zeširoka, „celkem ano. Já, teda my, teda jako já, mamka a Erik, se budeme stěhovat. Ale myslím, že daleko. " zadrmolila a dál nemluvila.Já taky ne. Minuty běžely a já jenom tiše brečela a nic neříkala, přestože máma byla zpátky u telefonu a domáhala se, co se děje, že nemluvím. Típla jsem to a utíkala do koupelny. Věděla jsem, kde má spolubydlící náhradní žiletky a věděla jsem, že dělám strašnou hovadinu, ale mě to bylo jedno. Hrozně jsem se třepala a chtěla tu břitvu i vyhodit, ale mé druhé já bylo silnější. Malinký řez mi odplavil všechno zlé a všechny starosti. Řízla jsem se tak, aby to nebylo vidět, ale štípalo mě to celý zbytek dne a plakala jsem, že prostě jsem nadosmrti ztratila tu nejvěrnější kamarádku, tu která mi byla vším, tu, kterou jsem měla radši než vlastní mámu.. tu, která mi byla pořád oporou. A teď už není. teď už po ní zůstaly jenom vzpomínky, ketré hrozně bolí, i po nekonečných dvou letech trápení. A pak přišla druhá vlna.

LÉTO 2009

Na ten nezapomenutelný víkend jsem se těšila jak malý Jarin. Volaly jsme si, konečně jsme se mohly vidět, ale něco mě strašně hryzalo. Jeden víkend? Já chci víc! Byla jsem jako pětiletá holčička, co místo obyčejné panenky chtěla Barbie a Kena. 

Tehdy jsem měla na útratu dvě stovky a cesta tam a zpátky mě stála jenom 50,- . Těšila jsem se, jak Sáru někam pozvu, že nám bude hej a budeme si kecat až do noci, jako to bylo předtím. Nemohla jsem ji poznat. Dlouhé blond vlasy a ten její milý obličej mi vrátil radost do života a když jsme se uviděly, ani dvacet by nás neotrhlo od sebe. Byla jsem ta nejšťastnější holka na světě. Měla jsem chuť si někam  vyjít na nějakou velkou skálu a zařvat: „JSEM HAPPY!!!!" , aby lidi věděli, jak moc mi Sárinka scházela. 

Víkend začal úžasně. Ještě ten den jsme zašly do čajovny "U půlměsíce" a bylo to tam parádní. A přestože teď pláču, protože ty vzpomínky bolí ještě víc než předtím, protože to byly nejkrásnější dva dny mého života, chci to zas udělat. Ale ne. Přemýšlím a skládám tuhle webovku vzpomínek o pár let zpět. 

Vešly jsme do čajovny a já s chutí nasála ten pach čaje, vodnic a vůně z kuchyně. Sára prsty pozdravila číšnika a šly jsme do koutku. Pamatuju si, že to tam byl samý polštář, malilinký stoleček a myslím že i nějaká polička, hlavně že ten koutek byl na vysokém schodě. Takže při mé smůle jsem pokaždé buď spadla, nebo ho neviděla. Sára se smála a já se smála taky. Tehdy jsme byly šíleníé, že se vidíme. Daly jsme si každá hrneček karamelky a jakousi kši, která byla moc dobrá, ale strašně hustá, takže se do mě nevešla celá. Jako zákusek jsem objednala banánové chipsy, což byly jednoduché sušené banány,ale co, bylo mi to jedno. Protože jsem se Sárou ležela na těch hromadách polštářů, civěly jsme do nízkého stropu, držely se za ruce a přemýšlely o našem přátelství. 

Pak jsme hrály hry a já si pamatuju, že ani jednu jsme nedohrály do konce. Výsledek účtu byl asi stovka. No proboha  .

Když jsme odcházely zpátky k ní, začala jsem se cítit divně. A přidalo se mi, když mi Sára řekla, že se dneska seznámím s její kámoškou Verčou. Bylo vidět, že mě sjíždí očima jako kus hadru, ale nedala jsem na sobě nic znát.. Cítila jsem, že prostě ta Verča se ke mě chová povýšeně a jenom si ufrkla, když mi Erik dal karatistický kopanec do krku - i když se přemáhala, abych viděla, že si dělá starosti. Když odešla, vydechla jsem úlevou. Konečně byla pryč.

Se Sárou jsem se tak dlouho neviděla a přesto jsem měla pocit, že jsme zase u nich doma, ve Vsetíně na Staré cestě. Rozložení pokoje bylo stejné, okna byly stejné - jenom si najít bus a jet zase domů.  Jenomže teď jsem byla kilometry od domova a dělala jsem si straosti - přitom vůbec nebylo proč. Kdy jsme se se Sárou naposledy pohádaly? Bude to nějaký ten pátek. Vlastně.. myslím, že o hádky se ani jednat nemohlo, nebyly důvody. 

Celou noc jsme si povídaly, objímaly se a radovaly, že jsme zase spolu. Nechtěla jsem v sobotu odjíždět! Věděla jsem, že se zase dlouho neuvidíme. Jistěže jsem měla pravdu. A posral to jeden blbý status na Facebooku.....

Proč, proč proč?! 

„Dneska mi nic nemuže zkazit náladu.. :) :DDDDDD" - největší píčovina na světě!!! 

Pak jsi mi psala, Sári.. Proč jsi mi psala ty hnusné věci? x'(

Dlouho jsem tě měla v bloku. Po půlroce jsem si tě vytáhla a napsala ti přání k narozeninám. Nečekala jsem, že by ses ozvala. Ale za dva dny tu byla odpověď. 

Poslala jsem ti žádost. Přijmula jsi ji až později. Čekám na osmnáctiny. Dodělám střední a najdu tě. Víš, kam chci jít na školu po základce. Ty víš, jaké jsou mé sny. Jenom ty mě znáš tak, jak neznám ani sama sebe.....

Ale hodně věcí se změnilo =((( NIkdy jsem nezapomněla na tebe, na RR, na ten víkend, na to přespávání, na ty naše střelené akce, na to jak jsi hodila hubu do kamení na Sychrově, když jsi se pokoušela lézt po lanech, na to, jak jsi mi ukázala, že mám jít dál, že život nekončí... Ale ty jši můj život :-* ♥♥♥♥♥♥ MLJ Sáro :-* Ale jako nejlepší kámošku, víme své! :DDDDD